Báseň č.15

Šero o šeru.

Věštím.Ještě věštím.

Odhrnuji času mokré vlasy z tváře

a v jeho očích se vidím,jak splývám se stíny svých lásek,

sežehnutých na popel pod plameny mého Ega.

Šero bez šera.

Maluji.Ještě maluji.

Kněžka za závojem mlčí.

Měsíc ve zlatém kruhu.

Mlhy kol křížů.

Upřimnost a vodní živel.

Na pramice s plachtami,třepotajících se ve větru

jak peří volavek popelavých,čeká možná mě mé první Já.

Šero za šerem.

Vládnu.Ještě vládnu.

Stříbrná borovice promlouvá:

,,Má něha je tvou myšlenkou,

kmen inspirací,

větve intuicí,

jehličí pohlazením a útěchou."

Šero před šerem.

Plivu.Ještě plivu.

Mimozemské pláně

a pod nimi sudička šedou niťí na modrém plátnu

vyšívá obrysy země.

Šero a šero.

Řvu.Ještě řvu.

Jednou život bombarduje sněhovými koulemi planety,

podruhé zase brouzdá tiše prostorem.

Noc o noci.

Dýchám.Ještě dýchám.

Na stromech podél cest,vedoucích do Říma,

visí zvonky,srdcová esa a podkovy pro štěstí.

Noc bez noci.

Vidím.Ještě vidím.

Ave,Gaio,Matko naše.

Ave,Vesmíre,Otče náš.

Plýtváme-li zbytečně vaší láskou,

buďme za to týráni na věčnosti!

Noc za nocí.

Slyším.Ještě slyší.

Anděl spolu s E.T. v nůši na zádech přenáší

z pole válečného na Boží muka spadlé hvězdy,

protože na Zemi není živých,

kteří by si něco přáli.

Noc před nocí.

Chdím.Ještě chodím.

Souzeno osmi,

či nulou...

čas se na chvíli zastavil,

aby sousedům do zahrádek Supernovy a banánové slupky hodil.

Noc a šero.

Vyprávím.Ještě vyprávím.

Úsvit usedá za kolovrat,

sudička za tkalcovský stav,

ale život za pecí pochrupuje.

Úsvit o úsvitu.

Naříkám.Ještě naříkám.

Čas vysává mlhu,

pohybující se ve spirále ze zlatého kruhu.

Úsvit bez úsvitu.

Raduji.Ještě se raduji.

Věčnost si ohřívá ruce u Vatry s hořícími kříži.

Úsvit za úsvitem.

Lamentuji.Ještě lamentuji.

Duše se přou mezi sebou,která věrností sama k sobě

jako nůžkami přestřihne jemná,leč pevná vlákna,

spojující k sobě muže,ženu a Boha.

Úsvit před úsvitem.

Vyhrožuji.Ještě vyhrožuji.

Lidská žena jako jediná ze všech živých ve vesmíru,

jej prošla celý,až k samému Počátku

v botách z chlebové kůrky a v brnění ze stromové kůry,

držící v rukou hliněnou misku,

naplněnou po okraj svými slzymi.

Úsvit a šero.

Mlčím.Ještě mlčím.

Noc usedá k poháru s medovinou.

Sudička barví plátno,

ale život za pecí se již protahuje.